Má cesta k tanci

Už odmalička jsem chtěla tančit. Být součástí taneční skupiny...

Realizace přání však přišla až v dospělosti. Nevím, proč tak pozdě. Nebo možná vím, ale to je jiná kapitola. Důležité je, že si to našlo svůj čas. Jak se říká, nikdy není pozdě!

Na "stará", 23 letá kolena se moje touha dostala znovu do hry. Tentokrát už jsem se pustila do její realizace a propadla jsem téměř každodenním tréninkům v tanečním studiu Yemiho A. D. Trénovala jsem a trénovala, až jsem se do taneční skupiny dostala.

Učila jsem se kroky a sestavy, které bylo třeba na soutěž vypilovat k dokonalosti. Sjednotit je s kroky ostatních členů týmu. Jenže, každý jsme jiný, každý máme své tempo. Postupně mě to dostávalo do frustrace. Popravdě, byla jsem ten slabší článek týmu. A začlo srovnávání se. Strach z chyb. Strach z hodnocení. Tím pádem jsem dost často řešila, že nejsem tak dobrá, jako ostatní ve skupině. Srovnávání se s ostatními mi ubíralo na dobrém pocitu z tance. Ze sebe. A to jsem ho tak milovala.

Byla jsem ale odhodlaná se mým vnitřním kritikem nenechat odradit. Měla jsem totiž sen. Vizi. Zatančit si na soutěži. Vystoupit na prkna slávy. Statečně jsem se tak pro tento sen prala s plíživými myšlenkami točicími se kolem srovnávání s ostatními.

Jednoho dne se můj sen zrealizoval.  Zatančila jsem si na soutěži a ne jednou. Dokonce zažila i ten pocit vítězství, kdy jsme s týmem vyhráli 1. místo. Tu směs úžasných pocitů si pamatuji dodnes! Ten adrenalin před, v průběhu a po soutěži. Nikdy nezapomenu na pocit po probuzení den poté. Cítila jsem se jako bych vyhrála ve sportce. Ano, já vyhrála! Splnilo se mi to, za čím jsem šla, po čem jsem toužila.

Postupně pro mne ale tréninky v duchu příprav na soutěže přestaly být naplnující. Ptala jsem se sama sebe, proč chci vlastně tancovat? 

Od tance založeného na choreografiích a přesně daných krocích jsem přešla k tanci spontánnímu nebo může říci i prožitkovému, terapeutickému, kreativnímu.

K němu mě přivedlo, kromě vyprchávajícího naplnění ze závodního tancování i narození mé první holčičky. V průběhu mateřství jsem začala objevovat tanec jinak. Ne jako něco, čemu se učím, ale jako něco, co učí mě. Jako přirozený nástroj k sebevyjádření a uvolnění emocí. A že jich tou dobou bylo.

Nová role mámy sebou nesla mnoho nových emočních stavů (ne vždy byly růžové a pozitivní). K tomu ještě přišel nečekaný odchod mého milovaného táty a hluboké truchlení. Zemřel právě tehdy, když se v mém těle začal rodit nový život.

Hledala jsem různé způsoby, jak s mými emocemi naložit. 

A pak jsem narazila na tanec meditativní, spontánní, terapeutický. Jde o naprosto autentické vyjádření sebe sama a svých pocitů. Moje emoce dostaly prostor. Mohly ven! To jsem tak potřebovala! Všechno si to odžít, vyplakat, vykřičet a vytančit. 

Objevila jsem medicínu pro mou duši.

V tomto druhu tance je dovoleno vše. Tančit i netančit. Ležet či skákat. Stát či běhat. Křičet nebo jen potichu broukat. Či jen tak být.

Tanec v této přirozené podobě mi také pomáhá si zavnímat své přání a realizovat je. Nápad, že povedu lekce spontánního tance vznikl právě v tanci. Jednoduše jsem se protančila k vizi, k obrazu sebe sama, jak tento lék zprostředkovávám i já ostatním***

Tanec je klíč. Odemyká dveře do našeho nitra.